15 neděle po triojici

Introit

51:12  Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

první čtení 

Gn 11,1-9

Druhé čtení

Mt 12, 22-25

Kázání 

Možná se naši předci, kteří se někde poblíž scházeli, cítili, jako zástupy kolem J-e. Malá skupinka lidí, kteří jsou nepochopeni oficiální katolickou církví.

Hlavní téma dnešních bohoslužeb je téma rozdělení a jednota. Rozdělená církev.

V J-ově době (stejně jako v jiných dobách) byli věřící rozděleni. Ti, co uvěřili Kristu a ti, co mu neuvěřili. Ti, kteří nevěřili, tvrdili, že je posedlý ďáblem, Belzebulem. Bylo pro ně jednodušší tvrdit, že je posedlý, než přistoupit na rozhovor.

Mk to popsal ještě ostřeji: (Marek 3:21  Když to uslyšeli jeho příbuzní, přišli, aby se ho zmocnili; říkali totiž, že se pomátl.) že jej dokonce vlastní rodina považovala za blázna.

J-ovi odpůrci si udělali závěr předem. J je přisluhovač ďábla.

Proč ti lidé chtěli zlo a ne dobro? To je velká otázka – ač byli věřící a vyučovali se v milování bližních podle zákona Božího. Proč se lidé vzájemně nenávidí?

V žalmech čteme: Žalmy 101:4  Ať mi je vzdálena neupřímnost srdce, nechci mít nic se zlem. Věřící lidé kolem J na toto a další podobná místa v Bibli evidentně zapomněli.

Stejně jako zapomínáme i my sami, o tisíciletí později. Žalmista volá k Hospodinu: Žalmy 141:4  nedej, aby se mé srdce přiklonilo ke zlu. Žalmista ví, že srdce člověka tíhne ke zlému.

Násilí a zlo bylo a je přítomno mezi věřícími. Ti, kteří J-e přivedli na kříž, byli všichni věřící lidé.

Křesťanská církev sama už od počátku trpěla rozdělením. Násilí a zlo bylo vždy přítomno také mezi křesťany.

Víra rozdělovala, jedni si brali víru jako důkaz své pravdy proti druhým.

Máme něco navíc, než ti, co tu byli před námi?

Jsme stejní, jako naši předkové, máme znovu šanci volit lépe. Máme více dat ke zpracování, můžeme se poučit.

Ale stále je rozhodnutí naší osobní volbou.

A tak tím, že stojíme na tomto místě, si mj. bolestivě připomínáme nenávist uvnitř Kristovy církve. Ale i naději, že se v budoucnu budeme více chápat. Tak, jak nás to vyučuje JK.

Je na vině rozdělení? Máme usilovat o jednu svatou církev?

Já v Bibli čtu, že rozdělení samo – různost různých spiritualit, různost jazyků – není samo o sobě špatné. Vždyť sám Hospodin se o rozmanitost postaral. Špatná je rozmanitost je ve chvíli, když tyto různé přístupy začnou lidi zneužívat pro svou vlastní agresi, touhu po moci: Čech je lepší, než Němec, evangelík, než katolík...

Dnes už díky Bohu nemají křesťané v našem zeměpisném prostoru příliš moci a je jich v tomto smyslu díky Bohu málo.

A tak už nelze náboženství tak viditelně a jednoduše zneužít.

Historie je syrová. Víme, že jako se chovali katolíci k evangelíkům, tak se evangelíci chovali k anabaptistům. Třicetiletá válka ukázala, že o náboženství nejde, nakonec byli všichni proti všem. Různé pakty jednotlivých států, dříve halasně katolických nebo protestantských, se vzájemně mísily. Hrůzy páchali jak ti, tak oni.

Náš úkol tedy je, (a toto místo nám to může také připomenout) abychom všemi prostředky bojovali proti násilí, proti zneužívání náboženství. Zneužít náboženství se dá ve chvíli, kdy už v něm samotném jsou znesvářené skupiny.

Před Bohem jsme všichni bratři a sestry. Katolík, evangelík, baptista. Když zhřeší jeden, nesu za něj odpovědnost i já, protože jsem jeho bratr, jsem taky člověk – tak to přeci činil sám J, když bral na sebe viny druhých – napříč celou společností. Dotýkal se i těch, které považovala společnost za odporné.

I muslim je člověk jako já a tak i za něj nesu odpovědnost, stejně jako on za mě, protože tvoříme všichni jedno lidské tělo. Jediná možná cesta je tedy cesta svědectví - vlastní opravdovosti, vzájemné vyučování se.

Je to ovšem cesta nejtěžší. Mnohem jednodušší je vyrobit zbraně a naházet je do nepřátelského tábora. Cesta pokoje vždy znamenala cestu osobní oběti. Tak jak to činil sám JK.

J nebyl lepší, než ostatní pro to, že by věřil vznešenějším poučkám, než ostatní. Ale proto, že byl opravdu milosrdný, že skutečně odpouštěl a tím i uzdravoval. Byl lepší, protože si dovolil skutečně věřit Bohu a ne ideologickým výtvorům vlastního mozku.

Ve chvíli, kdy si začnu sám myslet, že jsem lepší, než ostatní, jsem už ve spárech démonů, které se J vyháněl. Byť bych tvrdil, že J je můj jediný Pán.

Dnes už asi nezjistíme, co cítili naši předci, když někde tady stáli.

Věděli, že věřit se dá i jinak, než jim to předkládalo oficiální učení jediné povolené církve. Chtěli přijímat pod obojím, nechtěli se modlit růženec, nechtěli vzývat svaté, nevěřili očistci, nechtěli chodit na poutě, někteří dokonce nazvali katolické kněží při výsleších antikristem. Četli zakázané knihy. A katoličtí faráři a asi i řadoví věřící je považovali zatvrzelé sektáře. (Tak to bylo v roce 1782).

Byli odvážní, byli v menšině, věděli něco víc (nebo jinak), než ostatní.

Z pohledu evangelia je na tom vždy lépe ten, který je utlačovaný (nemůže toho taky tolik zkazit, ale i ve svém utlačení může člověk pokazit).

Byli jiní – bylo to tedy špatně? Měli se začlenit do jdiné církve? Byli sektáři?

Naši předci věděli, že jsou jiní, než byla oficiální církev. A to není špatně. Nesmí to být špatně.

Špatně to začne být ve chvíli, kdy se z důrazu na jinakost začne stávat záminka k prosazení sebe sama na úkor druhých. V té chvíli se rodí sekta.

Bylo to dobře, že byli jiní, protože ukazovali té většinové církvi, že chybovala, ukazovali jí místa slabosti. Připomínali národu jeho paměť.

Z tohoto pohledu sektář tedy nemusí být ten, kdo je v menšině. Sektářsky se vlastně chovala církev katolická, protože nechtěla připouštět žádný rozhovor s evangelíky. Protože sektářství dobře vyhovuje lidské touze mít moc nad ostatními, ohrožuje nás vlastně pořád.

Biblicky řečeno: sektářství ve skutečnosti znamená, že jsme zapomněli na JK. Bohužel ale právě sektáři nejvíc slovy na Krista většinou ukazují. A tak jediným poznávacím znamením je ovoce, které neseme. Chceme ve skutečnosti zlo nebo dobro? To se ukazuje neustále na našich činech. To platí do všech denominací, malých, velkých. Role se může zcela obrátit. Zapomenout na Krista může jak evangelík, tak katolík.

A tak nevadí, že jsme rozděleni, protože si můžeme uvědomovat, že Pána Boha lze chválit různým způsobem.

Díky Bohu za rozmanitost.

Když Bůh zmátl lidem řeč, neudělal to proto, že by je chtěl potrestat. Udělal to přesně z opačného důvodu. Chtěl je zachránit. Zachránit od vlastních zájmů.

Možná teprve naše vlastní zkušenost s totalitními režimy minulého století nám umožňuje pochopit, jak asi hrozné to bylo, když byla dosl. celá země jednotná v řeči i činech. Dovedeme si asi představit, jak bylo zacházeno s těmi, kteří nemohli na tuto jednotu přistoupit.

Člověka jednota slov a činů fascinuje a přitahuje. Kumuluje totiž moc. A tak člověk touží po sektářství, protože touží po moci. Bůh ale nechce jednotu slov a jednotu činů. Bůh nechce, aby byl člověk proti člověku. Kde jedni jsou přednější, než druzí a právo je potlačováno.

Bůh chce, abychom byli jednotni v Duchu. To je něco jiného, než jednotni v slově a činech. Můžeme mít každý jinou řeč, jinou spiritualitu, jiné modlitby, jiné písně, jiné kostely, modlitebny...

Jednota v Duchu znamená být zajedno v evangeliu pokoje. Bůh po nás chce, abychom chtěli dobro a ne zlo.

A tak,

Když chtěli J-ovi věřící spolubratři nařknout J-e, že je spojen s ďáblem, nechtěli pokoj, ale zlo.

Když naši katoličtí bratří v Kristu šikanovali naše předky za jejich jinakost víry, nechtěli pokoj, ale zlo.

Když dříve sami evangelíci topili anabaptisty pro jinakost víry, nechtěli pokoj, ale zlo.

 Člověk chtěl zlo a obaloval ho do svatých slov. Bůh ale chce dobro. Proto je tak jiný, než my.

Aby lidstvo přežilo, musíme se učit činům a slovům J-ovým – že Bůh po nás nechce oběť, ale milosrdenství. Bůh nečeká na oběti nábožné horlivosti, ale na naše milosrdenství.

V tom je jediná naše naděje. Z těchto slov by to mohlo vypadat, že nemáme žádnou šanci.

Naopak – mnoho dobrého se vykonalo. Dnes můžeme srovnat: konáme s katolíky ekumenické bohoslužby, učíme se (už nějakých 70let) naslouchat si navzájem. Společné bohoslužby nás nepobuřují.

Já osobně prožívám toto naslouchání v osobních rozhovorech s katolickým farářem Martinem Janatou. Stejně tak s Jáchymem Gondášem, baptistickým kazatelem. Stejně tak s Petrem Wagnerem, husitským farářem. Mladí lidé z našich sborů, farností, se schází na setkání mládeže.

Když si vybavíme, jak to vypadalo kolem roku 1782 – doba oněch protokolů....Můžeme děkovat Bohu.

Přesto je ještě dlouhá cesta před námi.

Nesmíme však jít vstříc jedné jediné církvi spojené stejnou liturgií, stejným jazykem. To by byla babylónská totalita. Úhelným kamenem nám ve vší rozmanitosti musí být cesta JK milosrdenství, odpuštění a pokoje. A pak nebude vadit, že co člověk, to jiný hlas.

Modlitba

Hospodine, ty činíš každého z nás jedinečnou bytostí,

prosíme, aby rozdíly mezi námi

nebyly příčinami rozkolu,

prosíme, abychom dovedli volit dobro a ne zlo,

podle příkladu tvého syna JK

Amen

Poslání 

Efezským 4:2   Snášejte se navzájem v lásce 3  a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. 4  Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni;

Požehnání

1 Tesalonickým 5:23  Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.